Chala 4:11

  1. Ben Antigonos přinesl první plody z Babylónie, ale nepřijali je od něj.[1]Kněz Josef přinesl první plody z vína a oleje, ale nepřijali je od něj.[2]Přivedl též své syny a členy svého domu, aby v Jeruzalémě oslavili Pesach katan,[3]ale poslali jej zpět, takže to nemohlo být pevně ustanoveno jako povinnost. Ariston přinesl své první plody z Apamey[4]a přijali je od něj, neboť řekli: „Ten, kdo koupí pole v Sýrii, je jako ten, kdo koupí pole v okolí Jeruzaléma.“[5]

בֶּן אַנְטִינוֹס הֶעֱלָה בְכוֹרוֹת מִבָּבֶל, וְלֹא קִבְּלוּ מִמֶּנּוּ. יוֹסֵף הַכֹּהֵן הֵבִיא בִכּוּרֵי יַיִן וְשֶׁמֶן, וְלֹא קִבְּלוּ מִמֶּנּוּ. אַף הוּא הֶעֱלָה אֶת בָּנָיו וּבְנֵי בֵיתוֹ לַעֲשׂוֹת פֶּסַח קָטָן בִּירוּשָׁלַיִם, וְהֶחֱזִירוּהוּ, שֶׁלֹּא יִקָּבַע הַדָּבָר חוֹבָה. אֲרִיסְטוֹן הֵבִיא בִכּוּרָיו מֵאַפַּמְיָא, וְקִבְּלוּ מִמֶּנּוּ, מִפְּנֵי שֶׁאָמְרוּ, הַקּוֹנֶה בְסוּרְיָא, כְּקוֹנֶה בְּפַרְוָר שֶׁבִּירוּשָׁלָיִם:

[1]Podle halachy není nutné přinášet první plody z území mimo Erec Jisra’el.

[2]Protože své prvotiny předložil až ve formě sekundárního produktu, zatímco prvotiny měl přinést jako primární produkt, tedy jako hrozny a olivy (viz též Trumot 11:3).

[3]Pesach katan, tedy „malý Pesach“ se slaví 14. ijaru jako náhradní svátek, pokud někdo nemohl přinést obětinu ve správný den 14. nisanu (Nu 9:11). Zde ale Josef přivedl do Jeruzaléma i svou rodinu, což nemusel – tato povinnost platí pouze pro Pesach samotný (Ex 23:17). Přivést svou rodinu i na Pesach katan není zakázané, ale rozhodně to není povinnost – proč ale rabíni rozhodli, že má odejít? Za tímto rozhodnutím mohla stát obava, že pokud by mu dovolili v Jeruzalémě zůstat i se svou rodinou, mohli by to ostatní brát jako ustanovené pravidlo, že i na Pesach katan přicházíme do Jeruzaléma s celou rodinou, což by jim pak mohlo způsobit zbytečné komplikace do budoucna.

[4]V Sýrii.

[5]V tomto případě se jedná o přinesení prvotin z území mimo Erec Jisra’el, ačkoli Sýrie má zvláštní status. Je pozoruhodné, že trumu ze Sýrie nikdo přinášet nemusí, zatímco bikurim ano. Důvod je ten, že trumu není nutné odnést do Jeruzaléma – stačí ji dát knězi a tak by mohlo dojít k již zmíněné situaci, kdy kněží budou odcházet pro trumu mimo Erec Jisra’el, což rabínům vadilo.Avšak u bikurim tento problém odpadá, neboť bikurim musí být přineseny do Jeruzaléma.

 

Dokončili jsme traktát Chala

Advertisements

Chala 4:10

V posledních dvou mišnajot traktátu Chala se Mišna zabývá přestoupením rabínského ustanovení. Prvním byl zákaz přinášet chalu z území mimo Erec Jisra’el do Erec Jisra’el – tento zákaz byl vydán se stejným cílem, jako zákaz přenášet takto do Izraele trumu (viz Švi’it 6:6), totiž odradit kněží, aby pro trumu cestovali mimo Zemi Izrael, což by mohlo vést i vystěhování Židů ze Země Izrael. Druhý zákaz se týkal přinášení prvních plodů – bikurim – před Šavu’ot, neboť podle tanaitů se verš, nařizující jejich přinesení, vztahoval pouze k Šavu’ot.

Porušení těchto rabínských nařízení s sebou nese několik zajímavých aspektů. Předně aby člověk porušil rabínské ustanovení, musel jednat v mnoha ohledech striktněji a být na sebe přísnější, než rabínské právo vyžadovalo – samotné přinášení chaly z jiných zemí do Erec Jisra’el bylo namáhavé a podle rabínů si lidé mohli tuto cestu ušetřit; rovněž nebylo nutné spěchat s přinesením prvních plodů – zdá se tedy, že mezi lidem existovala náboženská horlivost, kterou se rabíni snažili mírnit – mohlo se jednat o ideologickou opozici vůči různým sektám ale i o boj vůči radikalismu, který s sebou mohl přinášet neblahé politické důsledky. Zároveň se ukazuje, že v době tanaitů nebylo ústní právo příliš rozšířené mimo Erec Jisra’el, naopak s jeho prosazováním byly zcela jistě problémy.

A konečně i když rabíni s těmito praktikami nesouhlasili, přesto je zmínili v Mišně – nikdy nepostupovali metodou damnatio memoriae, tedy vymazat vzpomínku na jinou tradici.

 

 

  1. Nitaj z Tekoy přinesl chaly z Bejtaru,[1]ale nepřijali ji od něj. Lidé z Alexandrie přinesli své chaly z Alexandrie [do Erec Jisra’el], ale nepřijali ji od nich. Lidé z hory Cevo’im přinesli první plody před Aceret,[2]ale nepřijali je od nich, neboť je psáno v Tóře: „Svátek sklizně, prvních plodů tvé práce, které si zasel na poli.“[3]

נִתַּאי אִישׁ תְּקוֹעַ הֵבִיא חַלּוֹת מִבֵּיתָר, וְלֹא קִבְּלוּ מִמֶּנּוּ. אַנְשֵׁי אֲלֶכְּסַנְדְּרִיָּא הֵבִיאוּ חַלּוֹתֵיהֶן מֵאֲלֶכְּסַנְדְּרִיָּא, וְלֹא קִבְּלוּ מֵהֶם. אַנְשֵׁי הַר צְבוֹעִים הֵבִיאוּ בִכּוּרֵיהֶם קֹדֶם עֲצֶרֶת, וְלֹא קִבְּלוּ מֵהֶם, מִפְּנֵי הַכָּתוּב שֶׁבַּתּוֹרָה, וְחַג הַקָּצִיר בִּכּוּרֵי מַעֲשֶׂיךָ אֲשֶׁר תִּזְרַע בַּשָּׂדֶה:

[1]Nacházejícího se mimo Zemi Izrael.

[2]Šavu’ot.

[3]Ex 23:16

Chala 4:9

  1. Tyto [věci] mohou být dány kterémukoli knězi:[1]Charamim,[2]prvrozená [zvířata];[3][peníze z] vykoupení [prvorozeného] syna;[4][jehně] jako náhrada za vykoupení [prvorozeného] oslátka;[5]kyčel, líčka a jícen;[6]první střižna;[7]olej [vhodný pouze] ke spálení;[8]zasvěcené [jídlo, které je třeba sníst] v Chrámu;[9]a první plody. Rabi Jehuda první plody zapovídá.[10]Vikve [které mají status] trumy – rabi Akiva je povoluje, ale učenci zakazují.[11]

וְאֵלּוּ נִתָּנִין לְכָל כֹּהֵן, הַחֲרָמִים, וְהַבְּכוֹרוֹת, וּפִדְיוֹן הַבֵּן, וּפִדְיוֹן פֶּטֶר חֲמוֹר, וְהַזְּרוֹעַ, וְהַלְּחָיַיִם, וְהַקֵּבָה, וְרֵאשִׁית הַגֵּז, וְשֶׁמֶן שְׂרֵפָה, וְקָדְשֵׁי הַמִּקְדָּשׁ, וְהַבִּכּוּרִים. רַבִּי יְהוּדָה אוֹסֵר בַּבִּכּוּרִים. כַּרְשִׁינֵי תְרוּמָה, רַבִּי עֲקִיבָא מַתִּיר וַחֲכָמִים אוֹסְרִים:

[1]Tato mišna je pokračováním mišny předcházející. Jedná se o věci, které lze dát i knězi, který nedodržuje pravidla ohledně rituální čistoty, neboť vzhledem k nim neplatí zákaz způsobit jejich rituální nečistotu.

[2]zasvěcené, přeneseně klaté věci, zasvěcené kněžím; Nu 18:14.

[3]Jedná se o mláďata domácích zvířat. Pokud jsou bez poskvrny, jsou obětována a části z nich slouží jako potrava kněžím; pokud mají nějakou vadu, která brání v jejich obětování, náleží zvíře knězi.

[4]Viz Nu 18:17–18; jedná se o pět šekelů stříbra za prvorozeného syna.

[5]Ex 13:13; v případě prvorozených oslat kněz nedostane osla, nýbrž jehně (osel není košer ke konzumaci, natož pak k obětem a používal se jako hospodářské a tažné zvíře, avšak knězi by byl k ničemu).

[6]Části z neobětovaných zvířat, daných knězi. Viz Dt 18:3–4.

[7]První vlnu z ovce dostane rovněž kněz. Viz Dt 18:4.

[8]Olej z nečisté trumy musí být spálen – a jelikož už není obava, že by mohl být znečištěn, lze jej dát i knězi, který je am ha-arec.

[9]Jedná se o pokrm, který kněz musí sníst v Chrámu a předpokládá se, že každý kněz, který do Chrámu vejde za tímto účelem, bude rituálně čistý – lze tedy takový pokrm dát kterémukoli přítomnému knězi bez obav, že by bylo znečištěno.

[10]Prvotiny ze stromů se mají jíst ve stavu rituální čistoty, což platí jak pro plody, tak i pro kněze. Většina tanaitů předpokládala, že jelikož tyto prvotiny mají být přineseny do Chrámu, budou i kněží, kteří jsou amej ha-arec, opatrní ohledně rituální čistoty, a proto bude možné dát tyto prvotiny kterémukoli knězi. Rabi Jehuda je ovšem jiného názoru a darování prvotin kterémukoli knězi zapovídá.

[11]Podle Ma’aser šeni 2:4 jsou vikve považovány normálně za pícninu, tedy potravu pro zvířata a jen výjimečně pro člověka – proto se rabi Akiva domnívá, že se jich zákony ohledně rituální čistoty netýkají (ty se týkají pouze potravin pro člověka). Avšak podle ostatních učenců se i jich tyto zákony týkají a je třeba být opatrný v tom, komu se dávají.

Chala 4:8

  1. Raban Gamli’el říká: „Existují tři oblasti [kde platí povinnost oddělování] chaly:[1]od Erec Jisrael až ke Kezivu[2][platí, že se má oddělit] jeden [díl] chaly. Od Kezivu k řece a až do Amony [platí povinnost oddělit] dva [díly] chaly, jeden ohni a jeden knězi. [Díl] určený ohni má [určenou minimální] míru, [díl] určený knězi [minimální] míru [stanovenou] nemá.[3]Od řeky a od Amony a dále [platí povinnost oddělit] dva [díly] chaly, jeden ohni a jeden knězi. Díl určený ohni nemá [určenou minimální] míru, [díl] určený knězi [minimální] míru [stanovenou] má.[4][Kněz, který se] ponořil [během] dne [a nepočkal do západu slunce, aby jeho očištění bylo úplné] ji [může] jíst.[5]Rabi Jose říká: „[Pro konzumaci takové chaly] není nutné ponoření. Ale je zakázaná pro zavima zavot, menstruujícím ženám a rodičkám.“[6]Může ji jíst s neknězem u stejného stolu[7]a lze ji dát kterémukoli knězi.[8]

רַבָּן גַּמְלִיאֵל אוֹמֵר, שָׁלֹשׁ אֲרָצוֹת לַחַלָּה. מֵאֶרֶץ יִשְׂרָאֵל וְעַד כְּזִיב, חַלָּה אֶחָת. מִכְּזִיב וְעַד הַנָּהָר וְעַד אֲמָנָה, שְׁתֵּי חַלּוֹת, אַחַת לָאוּר וְאַחַת לַכֹּהֵן. שֶׁל אוּר יֶשׁ לָהּ שִׁעוּר, וְשֶׁל כֹּהֵן אֵין לָהּ שִׁעוּר. מִן הַנָּהָר וְעַד אֲמָנָה וְלִפְנִים, שְׁתֵּי חַלּוֹת, אַחַת לָאוּר וְאַחַת לַכֹּהֵן. שֶׁל אוּר אֵין לָהּ שִׁעוּר, וְשֶׁל כֹּהֵן יֶשׁ לָהּ שִׁעוּר. וּטְבוּל יוֹם אוֹכְלָהּ. רַבִּי יוֹסֵי אוֹמֵר, אֵינוֹ צָרִיךְ טְבִילָה. וַאֲסוּרָה לַזָּבִים וְלַזָּבוֹת לַנִּדָּה וְלַיּוֹלְדוֹת, וְנֶאֱכֶלֶת עִם הַזָּר עַל הַשֻּׁלְחָן, וְנִתֶּנֶת לְכָל כֹּהֵן:

[1]Jedná se o tytéž oblasti, které jsou vyjmenovány v mišně Švi’it 6:1. Dle Nu 15:19 není třeba oddělovat chalu mimo Zemi Izraele, ale rabínské nařízení tuto povinnost vztáhlo nakonec i na území mimo ni, aby tyto zákony nebyly zapomenuty. Zásadní problém chaly oddělené na území mimo Zemi Izrael je ten, že je rituálně nečistá, takže chalu je třeba spálit – a aby lidé nezapomněli, že chala se původně odevzdávala knězi, musí oddělit i druhou chalu a tu dát knězi.

[2]Severní hranice Země Izrael.

[3]Podobně jako v Švi’it 6:1 i v tomto případě v této oblasti některá pravidla platí a některá již nikoli. Platí, že chala oddělená zde bude rituálně nečistá, jelikož se jedná o území za hranicí Země Izrael. Platí tedy, že první chala musí být spálena, druhá – chala mi-de-rabanan– dána knězi, avšak v tomto případě je halacha mírnější a chala nemusí tvořit minimálně 1/48 těsta.

[4]Obě chaly, které jsou oddělené na tomto území, jsou mi-de-rabanan, ale požadavek na jejich minimální velikost je oproti předcházejícímu případu opačný. První chala, která se má spálit, minimální míru mít nemusí, jelikož je mi-de-rabanan, druhá ji mít musí, aby nebylo zapomenuto pravidlo, jak velká má správná chala být.

[5]Jelikož se jedná o chalu oddělenou na základě rabínského nařízení, nikoli biblického, netýká se jí nařízení ohledně rituální čistoty. Běžně měl kněz sestoupit do mikve, ponořit se a poté počkat až do noci a tehdy mohl jíst trumu či chalu. Avšak v tomto případě se nejedná zcela o chalu, proto nemusí s její konzumací čekat až do noci, avšak rabíni i přesto požadovali, aby kněz před její konzumací sestoupil do mikve, aby nezapomněl, že tak má činit.

[6]Rabi Jose je benevolentnější, neboť podle jeho názoru může tuto chalu jíst i nečistý kněz, avšak souhlasí s tím, že je zapovězena všem, kdo sjou znečištěni nějakým výtokem, který vychází z jejich těl – tzn. zav a zava, což jsou lidé postiženi výtokem z genitálií, menstruující žena a rodička po porodu.

[7]To bylo normálně zakázáno z obavy, aby nekněz náhodou nesnědl pokrm, který mu není určen. V tomto případě toto omezení neplatí.

[8]Kterýmkoli knězem se myslí kněz, který je am ha-arec. V tomto případě není obava, že by chalu rituálně znečistil, jelikož se nejedná o chalu mi-de-Orajta.

Chala 4:7

  1. [V případě] Žida, který byl nájemníkem nežida v Sýrii, rabi Eli’ezer činí jeho úrodu povinnou [oddělením] desátků a [podléhající zákonu] sedmého [roku]. Ale raban Gamli’el zprošťuje.[1]Raban Gamli’el říká: „V Sýrii má [oddělit] dva [díly] chaly.“ Ale rabi Eli’ezer říká: „[Pouze] jeden [díl] chaly.“[2][Učenci původně] přijali mírnější [rozhodnutí] rabana Gamli’ela i mírnější [rozhodnutí] rabiho Eli’ezera. Posléze se [ale k problematice] vrátili a rozhodli v obou případech v souladu s rabanem Gamli’elem.[3]

יִשְׂרָאֵל שֶׁהָיוּ אֲרִיסִין לְנָכְרִים בְּסוּרְיָא, רַבִּי אֱלִיעֶזֶר מְחַיֵּב פֵּרוֹתֵיהֶם בַּמַּעַשְׂרוֹת וּבַשְּׁבִיעִית, וְרַבָּן גַּמְלִיאֵל פּוֹטֵר. רַבָּן גַּמְלִיאֵל אוֹמֵר, שְׁתֵּי חַלּוֹת בְּסוּרְיָא. וְרַבִּי אֱלִיעֶזֶר אוֹמֵר, חַלָּה אֶחָת. אָחֲזוּ קֻלּוֹ שֶׁל רַבָּן גַּמְלִיאֵל וְקֻלּוֹ שֶׁל רַבִּי אֱלִיעֶזֶר. חָזְרוּ לִנְהוֹג כְּדִבְרֵי רַבָּן גַּמְלִיאֵל בִּשְׁתֵּי דְרָכִים:

[1]Podle rabiho Eli’ezera je Sýrie, co se týká desátků a sedmého roku, považována do určité míry za rovnou Zemi Izrael. Sýrií se myslí oblast na sever a východ od Země Izrael, nikoli moderní stát Sýrie. V případě, že v této oblasti úrodu vypěstuje Žid, pak i když je v nájmu, platí pro něj povinnost odělit desátky a nechat zemi o sedmém roku odpočinout; pokud by se ale jednalo o produkty, které by vypěstoval Nežid, nic z toho dělat nemusí, i kdyby je Žid koupil. Podle rabana Gamli’ela toto neplatí – pokud zemi vlastní Nežid a Žid je pouze v nájmu, oddělovat desátky nemusí, ani dodržovat odpočinek země sedmý rok.

[2]Mimo Zemi Izrael se má oddělovat dvojí díl chaly, což popisuje následující mišna. Jelikož raban Gamli’el nepovažuje Sýrii za součást Země Izrael, trvá na oddělení dvou dílů, zatímco rabi Eli’ezer na jednom.

[3]Tato část mišny upozorňuje na zajímavý jev – původně tanaité zjevně přijali mírnější rozhodnutí z obou, tzn. v případě prvního sporu souhlasili s rabanem Gamli’elem, v případě sporu o počet dílů chaly s rabi Eli’ezerem. Nejednalo se tedy o dodržení konzistence ve věci, kterého tanaitů bude halacha následovat, ale o konzistenci v tom smyslu, že byla dána přednost mírnějšímu postoji. Později ale došlo k přehodnocení tohoto postoje a začala být vyžadována konzistence s názory určité rabínské školy nebo jejího představitele. Tak i tanaité v tomto případě rozhodli, že pokud se řídí názorem rabana Gamli’ela v jednom případě, měli by se jím řídit i v ostatních. Tento záznam vnitrotanaitské polemiky se možná dostal do mišny jako ukázka převahy hilelovské školy (jíž zastupuje Hilelův potomek Gamli’el) nad šamajovským směrem, ke kterému patřil Eli’ezer, a také možná i ukázka rostoucí moci Hilelova rodu jako patriarchů.

Chala 4:6

  1. Člověk [může] vzít nezbytné [množství těsta jako] chalu z [čistého] těsta, ze kterého chala nebyla [ještě] oddělena, aby tak učinil ve [stavu rituální] čistoty; a může z něj dále oddělit [chalu] za [těsto, které má status] demaj [a které je rituálně nečisté], dokud se nezačne rozkládat, neboť chalu z demaj lze oddělit z čistého [těsta] za nečisté [těsto] a z [jednoho těsta za jiné těsto], které není poblíž.[1]

נוֹטֵל אָדָם כְּדֵי חַלָּה מֵעִסָּה שֶׁלֹּא הוּרְמָה חַלָּתָהּ, לַעֲשׂוֹתָה בְּטָהֳרָה, לִהְיוֹת מַפְרִישׁ עָלֶיהָ וְהוֹלֵךְ חַלַּת דְּמַאי עַד שֶׁתִּסָּרֵחַ. שֶׁחַלַּת דְּמַאי נִטֶּלֶת מִן הַטָּהוֹר עַל הַטָּמֵא, וְשֶׁלֹּא מִן הַמֻּקָּף:

[1]Jedná se o případ, kdy chce dotyčný oddělit chalu ze svého těsta, aby tato byla počítaná jako chala oddělená z těsta, které dostane v budoucnu, ale které je demaj, tedy je zhotoveno z úrody, kterou převzal od am ha-arec a u níž je podezření, že z ní nebyl oddělen desátek. Obecně platí, že není možné oddělit chalu z jednoho těsta za jiné, aniž by obě těsta nebyla blízko u sebe, a rovněž platí, že není možné oddělit chalu z čistého těsta za nečisté – avšak v případě demaj je halacha, jako ostatně ve většině případů týkajících se demaj, mírnější.

Chala 4:5

  1. [Pokud existují vedle sebe dvě těsta ze] dvou [oddělených] kavů [mouky, a z každého byla] chala oddělena,[1][a poté se majitel] vrátil a udělal z nich jedno těsto, rabi Akiva jej osvobozuje [od povinnosti oddělit chalu], ale učenci [mu tuto povinnost] ukládají.[2]Z toho vyplývá, že přísnost [v prvním rozhodnutí rabiho Akivy] vede k mírnosti [v jeho ostatních rozhodnutích].[3]

שְׁנֵי קַבִּין שֶׁנִּטְּלָה חַלָּתוֹ שֶׁל זֶה בִּפְנֵי עַצְמוֹ וְשֶׁל זֶה בִּפְנֵי עַצְמוֹ, חָזַר וַעֲשָׂאוֹ עִסָּה אַחַת, רַבִּי עֲקִיבָא פוֹטֵר, וַחֲכָמִים מְחַיְּבִין. נִמְצָא חֻמְרוֹ קֻלּוֹ:

[1]Mišna dosl. uvádí „z jednoho byla chala oddělena za ně a z druhého byla chala [rovněž] oddělena za něj; tzn. z obou těst byla oddělena chala, ačkoli to nebylo nutné.

[2]Mišna pokračuje v problému předchozí mišny – zde je případ, kdy ze dvou těst, ze kterých nebylo nutné oddělit chalu, tato chala oddělena byla, ale poté se obě těsta spojila dohromady, čímž se z nich stalo množství, ze kterého je již nutné chalu oddělit. Jelikož rabi Akiva v předchozí mišně tvrdí, že i chala oddělená z malého kousku těsta je chalou, je pochopitelné, že v tomto případě považuje obě chaly již dříve oddělené za platné a nevidí důvod k odělování chaly po spojení těst. Učenci naopak ani jednu z předchozích chal nepovažují za platnou, takže na oddělení chaly trvají.

[3]Zde je ukázka toho, jak zdánlivě přísnější postoj Akivy v předchozí mišně, kdy je ochoten za chalu prohlásit kousek těsta jen proto, že o něm kdosi řekl, že je to chala. Halacha je podle učenců.

Chala 4:4

  1. [Pokud se] kav [těsta uhněteného z mouky, namleté z] nového [zrna] a kav [těsta uhněteného z mouky, namleté ze] starého [zrna] smísí dohromady, rabi Jišma’el říká: „Ať oddělí chalu z prostředka.“[1]Ale učenci to zakazují. [Pokud někdo] oddělí chalu z těsta uhněteného z jednoho kavu [mouky], rabi Akiva říká: „Je to chala.“ Ale učenci říkají: „Není to chala.“[2]

קַב חָדָשׁ וְקַב יָשָׁן שֶׁנָּשְׁכוּ זֶה בָזֶה, רַבִּי יִשְׁמָעֵאל אוֹמֵר, יִטֹּל מִן הָאֶמְצַע, וַחֲכָמִים אוֹסְרִים, הַנּוֹטֵל חַלָּה מִן הַקַּב, רַבִּי עֲקִיבָא אוֹמֵר, חַלָּה. וַחֲכָמִים אוֹמְרִים, אֵינָהּ חַלָּה:

[1]Pokud se tyto dva kusy těsta spojí dohromady, josu podle všech výše zmíněných názorů počítány jako jeden kus, tzn. těsto o objemu dvou kavů a tím pádem platí povinnost oddělit z něj chalu. Otázka ovšem není jestli chalu oddělit, ale z kterého těsta ji oddělit, neboť těsto z nového zrna je považováno obecně za méně kvalitní než těsto ze staršího zrna. Měl by tedy majitel těsta oddělit chalu z méně kvalitního těsta nebo z lepšího těsta? Rabi Jišma’el navrhuje oddělit z obojího. Podle učenců ale musí oddělit z obou těst jejich chalu, neboť chala ze starého těsta nemůže zprostit této povinnosti nové, a naopak.

[2]Podle rabiho Akivy, pokud někdo oddělil chalu z těsta, na které se tato povinnost nevztahovala, pak be-di’avadse jedná o chalu, neboť onen kus těsta byl za chalu prohlášen. Podle některých komentářů ale Akiva má na mysli pouze případ, kdy by poté k těstu přidal ještě odpovídající množství, a tak učinil chalu zpětně platnou. Podle ostatních tanaitů nikoli – nelze oddělit jako chalu z těsta, ze kterého se chala prostě neodděluje.

Chala 4:3

  1. [Pokud existují vedle sebe dvě těsta ze] dvou [oddělených] kavů [mouky], a mezi nimi [těsto zhotovené z] kavu rýžové [mouky] nebo kavu [mouky, která měla status trumy], nesčítají se [jejich množství dohromady].[1][Pokud ] je uprostřed [těsto, z] něhož chala byla oddělena, sčítají se [jejich množství dohromady], protože [prostřední těsto] již [dříve podléhalo] povinnosti [oddělit].[2]

שְׁנֵי קַבִּים, וְקַב אֹרֶז אוֹ קַב תְּרוּמָה בָּאֶמְצַע, אֵינָן מִצְטָרְפִין. דָּבָר שֶׁנִּטְּלָה חַלָּתוֹ בָּאֶמְצַע, מִצְטָרְפִין, שֶׁכְּבָר נִתְחַיֵּב בַּחַלָּה:

[1]Jelikož je prostřední díl těsta zproštěn povinnosti oddělovat chalu – rýže se chala netýká a trumy, určené kněžím, rovněž ne – nemůže fungovat jako spoj mezi dvěma kusy těsta, kterých by se chala mohla týkat, pokud by těsta bylo dostatečné množství. Jelikož obě těsta jsou pouze z jednoho a nikoli z 1,25 kavu, jsou od povinnosti oddělovat chalu i v takovém případě osvobozena.

[2]V tomto případě prostřední těsto může obě krajní těsta propojit, neboť i když z něj již chala byla oddělena, pro toto těsto tato povinnost dříve platila rovněž, což je v tomto případě rozhodující.

Chala 4:2

  1. Co se počítá jako [směs] jednoho druhu se stejným druhem? Pšenice se nespojuje s ničím jiným než se špaldou;[1]ječmen se spojuje se vším kromě pšenice. Rabi Jochanan ben Nuri říká: „Ostatní druhy[2]se spolu spojují navzájem.“

אֵיזֶה הוּא מִין בְּמִינוֹ, הַחִטִּים אֵינָן מִצְטָרְפוֹת עִם הַכֹּל, אֶלָּא עִם הַכֻּסְּמִין. הַשְּׂעוֹרִים מִצְטָרְפוֹת עִם הַכֹּל, חוּץ מִן הַחִטִּים. רַבִּי יוֹחָנָן בֶּן נוּרִי אוֹמֵר, שְׁאָר הַמִּינִים מִצְטָרְפִין זֶה עִם זֶה:

[1]Tzn. že pšenice nemůže tvořit směs s ničím jiným než s pšenicí nebo špaldou. Pšenice má zvláštní postavení mezi obilovinami – její zrno a mouka z ní byla vždy považována za nejkvalitnější.

[2]Špalda, žito a oves.